Pracovní vůz MPV 22.2 od A.G. Model

Jsem příznivcem současné epochy na železnici a před časem mne zaujala stavebnice drezíny, či spíše pracovního motorového vozu MPV 22.2 Správy železnic, ve formě 3D tisku od výrobce A.G. Model. Stavebnici jsem si hned objednal a cíl byl předem jasný – bude to vozidlo plně provozní, žádná maketa – a žádné kompromisy. To jsem ještě netušil, co mne čeká. S dlouhými pauzami, kdy jsem na stavbu vůbec neměl chuť, mi to nakonec zabralo rok a půl. Prostě to není věc na dva večery, pokud od toho chcete víc, než že to složíte a nabarvíte.

Stroj MPV 22.2 na fotografii z prospektu Správy železnic

Skutečné vozidlo je zajímavý stroj. MPV 22.2 je moderní vozidlo, má prostornou kabinu pro šest osob s osvětlovacími rampami, za ní motor Tedom a na ložné ploše hydraulické rameno Ostroj s možností výměny nářadí. Ovšem „pod sukněmi“ se skrývá původní pojezd takzvaných „degešů“, čili pracovních vozidel DGKu 5, pocházejících ze Sovětského svazu. Na uvedených odkazech se můžete dozvědět více o obou typech strojů. Zkrátka – proměna nemohla být výraznější.

Stavebnice samotná je velice detailně zpracovaná a musím říci, že i pečlivě vytisknutá – prakticky nebylo třeba vybrušovat žádné viditelné vrstvení a tam, kde náhodou patrné je, se ztratí. Všechny hlavní plochy jsou krásně hladké. Měl bych jen dvě výtky – použitý resin je velice křehký a něco ulomit, zejména při takové jemnosti detailů, je více než snadné. Druhá věc je konstrukční – i když 3D tisk dovoluje eliminovat nectnosti klasických plastikových modelů, málokterý konstruktér překročí tento pomyslný práh a nové možnosti využije. Kabina vcelku s madly a rámy oken je hezká, ale pro stavbu a provoz velmi nepraktická.

Fotografie sestaveného modelu ze stránek výrobce – A.G. Model

Můj záměr byl od počátku jasný – tohle musí jezdit. A když jezdit, tak i zvučet a svítit. I když jsem věděl, že model byl navržen patrně pro pojezd od pana Malinovského, nesmířil jsem se s tímto řešením a chtěl zkusit vlastní cestu.

S ohledem na omezenou konstrukční výšku, kdy zadní část vozu je vlastně „placka“ bez možnosti něco někam schovat, jsem se rozhodl jsem pro pohon pouze přední nápravy a využít výkyvnou převodovku ALS Racing. Hmotnost modelu je zanedbatelná, hledal jsem proto řešení, jak jej zatížit a současně zpevnit. Rám se totiž začal časem kroutit.

Řešení je snadné – pojezd je tvořen pořádným kusem kovu, sloužícím jako držák nápravy, zátěž i „napřimovač“ rámu. Materiálem pojezdu je mosazná pásovina 12×1,6 mm, spájená ze tří kusů do tvaru T a opatřená závity M 1,4 pro šrouby, které drží pojezd k rámu (či naopak), Ve střední části je k pojezdu přišroubovaná převodovka, umístěná ve zvětšeném výřezu rámu.

Ze spodní strany jsem použil mosazný plech 0,8 mm, tvořící výztuhu pod střední a zadní částí stroje. S pojezdem (na horní straně rámu) je spojený ve střední části tak, že je prošroubovaný skrz rám, který se tím pádem nemůže kroutit a získal celkovou tuhost. Pro pohon jsem nejprve použil (zde na obrázku) 12V coreles motor od Tramfabriek.nl o průměru 7 mm, se setrvačníkem a kardanový převod ALS Racing.

Jak vidíte na obrázku výše, do ideálu to mělo daleko. Přílišná výška vpředu, daná uložením převodovky, motor, vyčnívající až skoro kamsi mezi kolejnice a zalomený kardan, který hlučel a netočil se hladce, Poozn.: na obrázku je vzadu vidět odstávající spodní nosný plech, který přijde sešroubovat s rámem v místě pod patou jeřábu.

Varianta s motorem dále od převodovky a tedy s příznivějším úhlem kardanu nepomohla. Na fotce výše jsou ale již osazené kinematiky a vzadu deska elektroniky zadního čela s rezistory pro LED a připojeným digitálním spřáhlem.

V této fázi model jezdil s dekodérem Zimo MX622 a s LED na zadním čele ve formě vrabčího hnízda.

Celé mne to ehm… neuspokojovalo, tak jsem si odskočil k řešení pracovních reflektorů. Původní imitace z resinu jsem odbrousil a LED velikosti 0805 (2×1,25 mm) se ukázaly vyhovující.

Takhle už se ale dalo vyjet na trať a zkoušet. Vrčelo to, cukalo to. Ale aspoň to svítilo! Všimněte si ulomených kusů na čelníku, vykousnuté „sajtny“ uprostřed, pak taky chybí pár (dva páry) madel. To už jsem tento rám posunul do kategorie „otloukánek“ a objednával druhý kus pro finální model.

Řešení se našlo -coreless motor průměru 6 mm, zadlabaný nejen ve výřezu v nosném plechu, ale i ve hmotě rámu (brousit 1,25 mm silný 3D tisk s tím, že nevíte, kdy projedete skrz, je taky svého druhu zábava). Naštěstí – případný průstřel tady nevadil.

Nahoře se také mnohé změnilo – dorazil dekodér MX648 a mohl jsem vyzkoušet, jak se v praxi vejde. Vidíte, že zadní okraj kabiny s dekodérem vícemně lícuje… Na toto místo naštěstí navazuje kapota motoru, ve které bude reproduktor a na šířku se to přesně vejde.

Nyní nastalo malé elektrické šílenství. Základ kabiny tvoří malá deska plošných spojů (nahoře vlevo), na které je umístěný konektor pro připojení světel v kabině a deska power-packu STACO1 od Zimo. Dále vpravo následuje vestavba dekodéru, pod který se STACO s tloušťkou 1,5 mm akorát vejde (dekodér má vzadu – zde dole u čela – kondenzátory, za které je přilepený k základní desce).

Dole vlevo následuje doplnění kondenzátorů power-packu nad dekodér a vpravo pak zástavba reproduktoru (Zimo 10×15) do prostoru motorové kapoty. Do tohoto stroje nejlépe pasuje zvuk motorového vozu řady 843 (kvatro), který má stejný druh pohonu – naftový motor LIAZ/Tedom a elektrický přenos výkonu.

No a když se dalo pozor, aby se neulomilo něco dalšího, dalo se to celé sestavit a vyzkoušet. Motor již nevyčnívá (pd rámem budou ještě zavěšené různé bedny) a celé to začíná působit dojmem, že by se to třeba mohlo podařit…

V této fázi mne napadlo udělat jeřáb otočný. Ne jen manuálně, to bylo snadné (říznout dole rameno a vložit do něj osičku), ale motoricky… Vedle pohonného motoru dát druhý, pro otáčení ramene, od něj hřídel dozadu a pod jeřáb úhlovou převodovku…

Tuhle věc mám doma. Motor průměru 6 mm s planetovou převodovkou, výstup asi 40 otáček za minutu (jedna za 1,5 sekundy). Úhlová převodovka s převodem 1:12, tedy výsledný čas otočení jeřábu dokola asi 18 sekund, takže z roviny do strany (o 90°) se vytočí asi za 4 – 5 sekund. Ideální.

To není vše, jeřáb by se dal i sklápět….

No nic, to bychom tím strávili mládí. Nastala zima a rozhodl jsem se model dokončit v ověřeném stavu. Vzal jsem nový rám, nahradil choulostivá madla mosaznými drátky, vyrobil jsem nový plech pod zadní část rámu, který jsem doplnil o podélné výztuhy z mosazného profilu U a pustil se do barvení.

První pokus o sestavení – rám napřed nastříkat „vyšisovanou černou“ a pak hned zesvětlit či ztmavit, přes obtisky by to už nemuselo jít. Následně lesk, obtisky, lesk, mat a patina. Vrch pak leskem či matem podle umístění a skutečného stroje. Barvy používám akrylové LifeColor, i s jejich pigmenty, vrchní lak PUR od Vallejo, také ředitelný vodou.

Legrace nekončí – LED v kabině je nutno zapojit a kabinu pak zasklít. Pracovní reflektory mají svoji destičku na stropě kabiny, kde je umístěná i LED pro osvětlení uvnitř kabiny. Z destičky pak vedou čtyři vodiče do konektoru na pojezdu – přední, zadní, kabina a společný plus. Lakované vodiče od LED jsou naskládané podél hran kabiny a skryté dvěma kousky bílého kartonu na pružném (odlepitelném) lepidle. Přívody LED jsou přelepené dvěma miniaturními pásky plastu, aby čelní strana LED byla plochá a vypadala tak jako skutečný halogenový reflektor.

Čelní a zadní okna se vkládají do vybrání zvenčí (v reálu jsou lepená). Vybrání jsem natřel černě, do drážky napustil čirý PUR lak a vložil fólii, kterou jsem předtím objel dokola lakovou černou fixou. Nepovedlo se mi to ideálně, ale budiž, vypadá to slušně.

Boční okna jsou výzva a sem směřuji svoji výtku – rámy oken by mohly být samostatné, daly by se nalakovat černě a vložit do vybrání v celožluté kabině. Stejně tak v nich zezadu mohlo být vybrání pro fólii.

Nechtěl jsem se smířit s fólií zevnitř celkem silné stěny a skla proto opět vložil do laku zvenčí. Jen trojdílné okno se stříbrným rámečkem je prohrou a fólie je plošně vlepená zevnitř kabiny…

Svělomety v čele, vybroušené ze světlovodu průměru 1, 5 mm. Krajní zbroušené do čočky, jsou zde poziční a koncová světla, vnitřní ploché, podetřené stříbrnou barvou, imitují světla dálková (zde protentokrát nefunkční).

Vzadu je to zajímavější – jak jsem psal, rám je plochý a není kam co schovat. LED jsou opět na vnějších pozicích (teplá bílá/červená), střední pozička je teplá bílá LED velikosti 0603 s drátky vedenými zezadu těch stojek, které během prací třikrát upadly…

Zadní čelo ze strany korby – pro LED jsem v resinu vyhlodal větší díry, aby se tam dvojité LED vešly a vyhlodal jsem i drážku ke stojkám střední pozičky. Původně jsem chtěl díl přelepit kovovou fólií proti prosvítání, nakonec jsem zvolil matnou lepicí pásku, kterou jsem přetřel. Barva zahladila hrany a po druhém nátěru je i s prosvítáním konec. Tohle je ale svého druhu ostuda, příště to bude chtít lépe.

A můžeme se vrátit k pojezdu – u mne neplatí „navrch huj, vespod fuj“, takže takto. Vodiče od dekodéru a hlavní desky v kabině vycházejí z otvorů za převodovkou a jsou vedeny ve smršťovací bužírce. K zadní destičce vede vodičů pět – zadní poziční světla, konce, zhasínání střední pozičky, spřáhlo a společný plus. Sběr proudu z kolejnic je řešený přes mosazná ložiska hnací nápravy a přes hrotové uložení zadní nápravy, která má izolovaný střed. Motor ještě dostane kryt, i když není zvenčí nikak vidět.

Stroj musí mít posádku – takže z černého kartonu vyrobit kryt elektroniky, na něj nalepit imitace řídících pultů (pro směr vzad je pult nalepený pod oknem kabiny), za pulty umístit dva elegány v akci…

…a je hotovo!

Na korbě je naložená černá bedna a nějaký agregát, oba napěchované olovem pro zvýšení hmotnosti stroje.

Tady pohled shora s ramenem vytočeným stranou (kapota motoru nesedí, přijde domáčknout). Prostor korby doplňují dvě palety a lehce pošlapaná přepravka. Výfuk má znázorněnou i klapku.

Stroj se hodí i pro práci při horších světelných podmínkách.

A snadno si poradí i s takovýmto vagónem (i se dvěma). Jízda je plynulá a i přes pouze jednu poháněnou nápravu je tažná síla dostatečná. Power-pack zajišťuje klidnou jízdu přes výhybky a v případě horšho stavu kolejnic. Digitální spřáhla dovolují elegantně objíždět soupravu a simulovat skutečné nasazení při údržbě tratí.

Co na závěr? Jsem rád, že je to hotové. Přes všechny peripetie, kdy jsem přemýšlel, jak postupovat dál, mne nakonec jízdní vlastnosti příjemně překvapily. A díky mnoha možnostem osvětlení a automatického rozpojování se jedná o skutečnou zajímavost na kolejišti, která zaručeně přitáhne pozornost diváků.

© Jiří Zlámal 2024 – 2026